Zlatá devadesátá

Nám všem v týmu Dejmidarek.cz je kolem třiceti a tak spadáme do věkové kategorie, která má nostalgické vzpomínky na dospívání v devadesátých letech. Eva s Matějem se ale přece jen narodili o nějaký ten rok dřív, a tak mají konec devadesátek spojený i s návštěvami nočních klubů, na které jsem si já teprve musela počkat. Ale i kdybychom byli stejně staří, ve stejných klubech bychom se pravděpodobně nepotkali. Zatímco oni pařili v Radosti nebo v Roxy, já jsem trávila pateční noci v Karlových lázních. Oblečené a ostříhané bychom ale s Evou byly možná podobně. Obě totiž s láskou vzpomínáme na vlasy alá Rachel z Přátel, trička nad pupík a sukně přes kalhoty, které jsme kupovaly v Black Marketu na Petrském náměstí.



Vzpomínkový obrázek je sice současný, ale zároveň tak trochu vintage. Před chvílí jsem ho totiž nakreslila do tlustého sešitu, kam jsem si v období svého dospívání lepila výstřižky z časopisů, které mě něčím zaujaly. Tahle bichle je tak plná tehdejších módních hitů, testů a článků (převážně zaměřených na vztahy.) Časopisy své rady za těch zhruba patnáct let moc nezměnily. "Buďte sebevědomé, sexy a udělejte všechno pro to, abyste si ho omotaly kolem prstu."


Tehdy stejně jako teď jsem milovala krásné fotky. Tahle mi připadala naprosto dokonalá. 
V módě na konci 90. let vládly minimalistické střihy, tlumené barvy a ...

... zkracování. S touhle fotkou jsem pravidelně chodila ke kadeřnici. 
Pak jsem ale vlasy nechávala zase růst, protože ...   
... v kurzu začaly být dlouhovlasé tmavovlásky.


Tohle sice není Matěj, ale v té době byl všem svým kámošům-nerdům hodně podobný.)) Aby to ale nevypadlo, že si hoši neužívali ...
Jak vidíte na poslední fotce, v 90. letech nebyly v kurzu jen tmavovlásky, ale také batikovaná trička, kterým holdovala naše Evi. "O víkendech jsem shodila kalhoty do zvonu a tílka na ramínka a navlíkla se do bavlněných batikovaných hadrů, na nohy pohory, na záda krosnu a vyrazila do přírody," vzpomíná Eva, která ale takové víkendy netrávila o samotě. Společnost jí povětšinou dělal nějaký pěkný zálesák, co měl sekyru a také zásobu tipů na romantické zříceniny, kde pár mohl strávit noc s výhledem na hvězdnou oblohu.) I Matěj vzpomíná na příjemné okamžiky. Místo se slečnou je ale trávil u compu. 

... tak užívali.) Takhle vypadali typičtí studenti Matfyzu na konci 90. let :D



A jak vypadal Matějův studentský život v 90. letech? Tak jako každý matfyzák bydlel na koleji 17. listopadu a celou školu většinou jen hrál hry jako byl Duke Nukem 3d, Quake I a Warcraft II. "Měli jsme okna zalepená fólií tak, aby nepronikalo dovnitř světlo. Dělali jsme celonoční párty ve výtahu a já jsem nonstop nosil župan - včetně návštěv přednášek." No, wow, to tedy muselo vypadat:) Stereotyp pronikl i do Matějova jídelníčku. "Byl jsem na rohlikové mono-dietě," vybavuje si a pokračuje ve vytahování memory higlightů. "Místo google jsem používal altavista, neměl jsem mobil a jezdil stopem." Konec vzpomínek.



I když se zdá, že Eva s Matějem žili v devadesátkách naprosto odlišně, lásku k počítačům měli společnou. "ICQ a xchat, to byly nejlepší věci na světě, i když jsem musela na internet chodit do studovny ... :)," vzpomíná Eva, která v té době ovšem nebyla jen roztomilou hippie girl. Jako správný blíženec totiž měla i druhou, o dost drsnější tvář. "Večery počátečních devadesátek jsem trávila na lokálních punkových koncertech a připadala si strašně cool s cigaretou v ruce a sleničkou s fernetem se sodou v druhé (oni tenkrát neměli tonik, nicméně kombinaci se sodou silně nedoporučuju :)" 

Komu je líto, že punk 90. let nezažil na vlastní kůži, ať si přečte comicsy ze série Love&Rockets, ve kterých Jaime Hernandez tuhlé éru přibližuje. Sice v hispánské čtvrti v Kalifornii, i tak vás ale příběh o Maggie a Hopey vtáhne jako ďas. 



Kdykoliv a kdekoliv. Walkman, to byl hit. Stejně jako songy Rickyho Martina, o kterém jeho fanynky tehdy ještě netušily, že jeho srdce bije pro hochy.)
V druhé půlce devadesátek se Eva o pátečních večerech přesunula do Roxy, Radosti nebo Archy, kde objevila kapely jako Massive Attack nebo Radiohead. Její walkman, který tehdy nedala z ruky respektive z ucha, se tak naplnil touhle muzikou, a Eva už si nemusela nahrávat vysílání Radia 1, což opravdu dělala. V devadesátých letech na něm totiž byla slušně závislá. Fakt.) "To, že jsem si na něm vybudovala závislost, mi došlo, když jsem si na týdenní dovolenou do Tunisu (to byla tenkrát děsnááá exotika :) nahrála náhodné vysílání Radia 1 na kazetu a pak to na dovolené sjížděla pořád dokola ..."





Jak se ukázalo, naše vzpomínky na dospívání v devadesátých létech se značně liší. Já to moje můžu srovnat s tím, jak ho prožívá moje sedmnáctiletá sestra. Kamarádky, kluky a školu řeší tak nějak podobně, jenom je rozdíl v tom, že svoje zážitky a myšlenky neprobírá na ICQ, ale sdílí je na Facebooku, Twitteru a Instagramu. Ale netráví čas jen u internetu. Kreslí, maluje, stříhá a vyrábí to, co ji zaujalo na jedné z kreativních fan page, které sleduje. Já jsem v té době zase dělala koláže, vlastní časopisy a kreslila módní ilustrace. Inspirací mi byly časopisy, které jsem tehdy milovala. Ať už to byla nejdřív Top dívka a později moje zbožňovaná Elle. Sestra skoro žádné časopisy nekupuje. To co potřebuje, najde online.


Tuhle rubriku jsem milovala. Strašně mě bavilo porovnávat cenově odlišné varianty. 
Časopisy v 90. letech byly plné Kate Moss, i když jí kritizovaly za to, jak je hubená ...
... nebo jak nehezká je, když si doma zapomene make up.
A samozřejmě byly i plné sexu. Ta kráska s ovladačem v ruce a šik ofinou je Helena-Kateřina Fialová, tehdejší šéfredaktorka Elle, která psala s lehkostí a vtipem, čímž se stala mým velkým vzorem.

Tenhle styl ilustrací jsem se tehdy snažila napodobovat.


A pak tu máme druhý úhel pohledu. Moje máma byla tehdy mladou maminkou, kterou jsem já teď. V roce 1990 mi bylo šest a skoro celé prázdniny jsem trávila u babičky. Dnešní prarodiče jsou mnohem víc "busy". Domi v létě taky bude s babičkou, ale vychází to tak na týden, maximálně dva. Na druhou stranu máme obě něco společného bez ohledu na dobu. I když po revoluci každý zuřivě budoval kariéru, máma jako vystudovaná ekonomka dělala au pair v bohatých rodinách cizinců nebo si hledala různé poloviční úvazky ve firmách tak, aby mohla být se mnou. A já to dělám podobně. Poloviční úvazky dnes moc nefrčí a tak to řeší moje volná noha, kdy pracuju hlavně dopoledne, abych svou dceru mohla vyzvedávat po o. Máma ale na druhou stranu jen málokdy mluvila o práci a hlavně když byla doma, tak v práci prostě nebyla. Moje Domi naopak docela často slyší, co právě píšu, a hlavně je zvyklá, že občas "musím k počítači". Vyřizování mailů a správa sociálních sítí je celodenní záležitostí, která se děje bez ohledu na to, zda zrovna máte nebo nemáte pracovní dobu. Práce je teď všudypřítomná, což má vliv i na zařízení bytu. Kancelář je tam, kam si zrovna položíte notebook. A stejně tak to je i s dětským pokojíčkem, do kterého se díky všudypřítomným dětským hrám mění celý byt. Děti chtějí být tam, kde jsou rodiče, kteří nepracují jen v kanceláři, ale i doma.

Na současný trend, kdy si děti nehrají jen v pokojíčku, ale v celém bytě, reagují i designéři. Tehle stolek od Amy Whitworth například slouží také jako .... 
... domeček pro panenky. Pokud si ho chcete pořídit, připravte si 12.000 korun

Tohle téma skvěle zpracoval grafický designér Michal Rydval, který v článku Práce a Pokoje publikovaném v roce 2012 na Designreaderu vzpomíná, jak byl byt v době jeho dětství jednoznačně členěn a užíván podle funkcí konkrétních místností. "Nebylo představitelné se třeba zavřít s obědem do pokoje, nebo psát školní úkoly v kuchyni. Devadesátá léta s naším odrůstáním většinu hranic pomalu rozpustily," píše Michal ve svém textu a dodává, že jeho dvě malé děti postupně ovládly celý byt a ve svém pokojíčku jen usínají. A to ještě jen někdy.)


Dětem se dnes přizpůsobuje celý byt. Tenhle je v New Yorku a se svými dvěma dětmi v něm bydlí Sophie Demenge a Michael Ryan - zakladatelé značky oeuf zaměřené na dětský nábytek. Foto: Milk magazine 
Stírání hranic v obytném prostoru se v devadesátých letech začalo tvořit jako nový trend. Pojem loft, který vznikl v New Yorku v 50. letech, kdy umělci začali obývat průmyslové budovy, a budovat v nich vlastní byty kombinované s ateliéry, se na konci tisíciletí stal synonymem pro moderní bydlení. K nám to přišlo až pro roce 2000, ale třeba v takovém Londýně se na loftovou výstavbu developeři zaměřili ve velkém už koncem 80. let. Ve stejnou dobu začal v Británii vycházet také časopis Elle Decoration s cílem informovat širší veřejnost o současném moderním designu, který může mít luxusní i dostupné varianty, a může fungovat vedle vintage kousků. V raných devadesátých letech už byly časopisy plné stylového loftového bydlení, pro který byla typická velká okna, přiznané stavební materiály a velký důraz na propojení kuchyně s obývacím pokojem jako prostorem pro setkávání s přáteli. Typické byly dvě sedačky naproti sobě, aby hosté mohli pohodlně konverzovat. Počítače, herní konzole a další technické záležitosti jsou schované v ložnici nebo pracovně, aby nenarušovaly otevřený minimalistický prostor. Dětské pokoje v loftech často chyběly úplně. V roce 1991 žilo v Londýně 42 procent lidí samo a pravděpodobně patřili mezi pětinu úspěšných zaměstnanců finačního sektoru, kde měli dobrou pozici a vysoký plat. A právě tihle úspěšní a zatím bezdětní lidé se na začátku devadesátých let stěhovali do loftů, pro které byla typická prostornost s omezeným počtem nábytku a minimem dekorací.



Ukázka typického loftu 90. let v londýnském muzeu bydlení Geffreye Museum.

Z materiálů v interiérovém designu 90. let převládala ocel, sklo a světlé dřevo. Barvy byly tlumené s důrazem na bílou, šedou a tmavě červenou, ke kterým se čas od času přidávala také fialová a citrónově žlutá. Výraznější barvy dodávaly interiérům obrazy a další umělecká díla, které sloužily jako dekorace. V kuchyni byly hitem skříňky a poličky v mořské barvě, která prostor osvěžovala. Ikea začala ve velkém vybavovat většinu domácností, které ale zároveň dbaly na to, aby v jejich bytě nechyběl nějaký ten designérský kousek. Třeba od Corbusiera nebo Alvara Aalta. 


Ikea kuchyň z roku 1998 v tehdejší populární "mořské" barvě. Foto: Publikace Living Rooms od Lesley Hoskins


To byl ovšem Londýn. V Praze i ti, kteří po revoluci přestali být chudí, stále bydleli v panelácích, kde si o prostornosti mohli nechat jen zdát. Ale nějak zvlášť jim to nevadilo, což v mnoha případech platí dodnes. Česká kultura bydlení je oblastí, ve které opravdu máme na čem pracovat. Třeba na vytvoření vlastního stylu, který v případě českého bydlení zatím nemá vlastní definici. Na druhou stranu nám na bydlení začíná čím dál víc záležet, což dokazuje rostoucí počet blogů a webů o designu. A portfolio českých architektů a designérů ukazuje, že u nás vzniká spoustu krásných interiérových projektů. Některé jsou minimalistické, jiné zase s nádechem nostalgie po designu 50. let, který dnes vzbuzuje všeobecnou vášeň. 


Ukázka z rekonstrukce interiéru rodinného domu z devadesátých let na Praze 6 od architekta Petra Venclovského.

Důkazem, že zájem o bydlení u nás roste, je náš samotný Dej mi dárek tým. Nebo alespoň jeho holčičí část. Já i Evi vášnivě sledujeme designové novinky a to nejzajímavější a nejkrásnější dáváme do našich tipů, kde máme na bydlení samostatnou kategorii. Jmenuje se Můj kutloch a najdete v ní třeba něžné oblázkové koberce, vlněnou retro deku nebo minimalistickou lavici. Ale taky třeba papírová brčka z kolekce stylistky Petry a spoustu krásných doplňků jako jsou plakáty, sošky, polštáře nebo misky. Stačí si jen vybrat. Zatímco kolekce jsou veřejné, moje přání na Dejmidarek.cz vidí jen přátelé. Já je ale dneska tak trošku odtajním. Následující koláž je složená z věcí do bytu, které jsou na mém wish listu. Na konci června mám narozky, tak třeba ... že by? Budu doufat a dám vědět.)


Plakát Ice Cream Dream, Replika Ball Clock od Nelsona, Knížka George Nelson, Městečko od studia Dechem, Vonná keramika, Polaštářový mrak od Ice Ice Baby, kožená houpačka od dua Jan&Henry

Hogo fogo houpačka a skleněné městečko patří k mírně řečeno nereálným přáním, ale to ostatní bych třeba jednou .... někdy ... dostat mohla.) A když ne, dávám si to do vlastního seznamu, který postupně (a hodně pomalu) odškrtávám.

Iri

[

]

2 komentáře:

  1. jejda, vy mi (při čtení) Helenu - Kateřinu připomínáte, ale nikdy jsem si to sama dohromady nedala :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je ale krásný kompliment, moc děkuju:)

      Vymazat